V jižní a střední části Afriky se vyskytuje další zajímavý okruh rostlin, brychystelmy s čeledi Asclepiadaceae (klejichovité). I přesto, že první jedinci byli botanickým světem objeveni téměř před 200 lety, do našich sbírek se trochu v hojnějším počtu (a i to je dost odvážné prohlášení) dostávají až posledních 10 let. Do současnosti je popsáno 208 druhů, včetně synonym. Alespoň tolik jich uvádí internetový portál ipni.org. Jejich rozšíření u nás souvisí s rostoucí oblibou kaudiciformních rostlin. Brachystelmy, alespoň ty, které se objevují v našich sbírkách, mají diskovitý až řepovitý kaudex. Ten nejmenší (B. nanun) může měřit u dospělé rostliny pouhé 2cm, největší pak dosahuje až 25cm v průměru(B. barberae). V období klidu od sebe jednotlivé druhy jen těžko rozeznáme, protože přežívají jen hlízy. Spolehlivě rozlišit je můžeme pouze ve vegetačním období podle nesukulentního stonku a především podle jejich květenství. To je uspořádané v okolíku. Květy mají pětičetné korunní cípy nejrozmanitějších barev.

Když se u nás začaly brachystelmy hojněji objevovat, kolovaly o jejich pěstování doslova mýty. Většina prvních rostlin pocházela takřka výhradně z jediného zdroje, firmy Ernsta Speckse a na tehdejší dobu nebyla zrovna nejlevnější. Z bezpečnostních důvodů se pěstovala ve velmi minerálním substrátu, kde převažovala pemza s příměsí granitu a malým množstvím kokosového vlákna. Složení substrátu se od té doby výrazně nezměnilo. Někdo ještě přidává lignocel, či nejmenší (2-3mm velké) kuličky německého keramzitu. Dnes se ukazuje, že pěstování brachystelm není až tak obtížné, pokud dodržíme několik zásad. V první řadě musíme dodržet růstový cyklus rostlin. Rostliny si sami řeknou, kdy vyžadují zálivku. Pokud se na hlíze začnou objevovat zelené výhony, můžeme začít s opatrnou zálivkou. Když jsou nadzemní stonky v největší síle, zpravidla uprostřed léta, dospělé rostliny kvetou. Upřímně nevím, jestli se někomu u nás podařilo brachystelmy sprášit. Vzhledem k ceně prodávaných rostlin si většina pěstitelů pořídí pouze jednu rostlinu od jednotlivého druhu. Kdo má chuť, může vyzkoušet již klasické opylovače - bér, kocouří fous, štětinu od koštěte atd. Ve vegetačnmí období, které u nás trvá od května do konce září, lze po troškách zalévat takřka denně, za předpokladu, že substrát od předchozí zálivky proschnul. Samozřejmostí je její vynechání v době, kdy se citelně ochladí. Choulostivé jsou pouze drobné semenáčky do dvoucentimetrové velikosti hlízy. Ty jsou opravdu citlivé a k největším ztrátám dochází právě u drobných semenáčů. Protože první rostliny, které se do našich sbírek začaly vozit, byly v této a menší velikosti, navíc pocházely z pěstírenských školek z Afriky, vznikl mýtus, že brachystelmy jsou v kultuře velice citlivé rostliny. Viz. například můj článek „Vhodné druhy typy kaudexů pro naše sbírky“, který před léty vyšel právě v ročence Adenium. Konec vegetačního období nám rostliny opět oznámí sami. Jakmile nadzemní stonky začnou žloutnout a vadnout, přestáváme zalévat. Vegetační klid je u brachystelm opravdu dlouhý, 7 i více měsíců. Jeho zkrácení rozhodně neurychlíte občasnou jarní zálivkou, kdy by už „normální“ kytky měly přeci růst. I malé semenáčky vydrží bez vody celé dlouhé období růstové stagnace. Naopak zálivka v této době může znamenat zkázu vašich rostlin. Někteří pěstitelé pro jistotu během zimy vyjmou kaudexy ze substrátu a ukládají do prázdných nádob. Během naší zimy temperujeme skleníky pouze na nezbytné minimum. V tomto prostředí se kondenzují vodní páry, vzduch je stále vlhčí a vlhkost proniká i do substrátu. Právě v takovém prostředí můžeme zaznamenat citelné ztráty.

Kromě pořízení si hotových rostlin, můžeme brachystelmy vypěstovat i ze semen. Zrovna nedávno jsem objevil na internetu nabídku několika druhů od jedné australské pěstírny. Pozor! Semenáčky jsou citlivé na poškození hlízy. Zkušení pěstitelé doporučují první dva roky od výsevu rostliny nepřesazovat.